Augustinus Aurelius, česky Augustin, též sv. Augustin, 354 – 430, římský církevní spisovatel, filozof, teolog a světec období patristiky; původem ze severní Afriky. Zpočátku stoupenec manicheismu. 384 – 86 se v Miláně seznámil s křesťanskou teologií a s novoplatónismem. Pod vlivem biskupa a církevního spisovatele Ambrože přijal 387 křesťanství a 395 se stal biskupem v severoafrickém Hippo Regiu. Vedl neustále vášnivé spory o dogmata církve s heretiky i schizmatiky, autor množství spisů věnovaných problematice filozofických, teologických i dalších oborů (gramatika, musika). 400 dokončil proslulý biografický spis Vyznání, v němž líčí s naprostou otevřeností svůj duševní vývoj od dětství až do doby svého pokřtění, přičemž zaznamenal i četné hluboké filozofické a teologické úvahy. Ve stěžejních dílech (O trojici, O obci Boží, O křesťanském učení, O genezi) vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství. Bůh je nejvyšším principem a zdrojem světa, absolutnem, nejvyšší pravdou a nejvyšším dobrem. Svět stvořila Boží tvůrčí podstata z ničeho, vše konečné je od ní odvozeno. Boží mysl v sobě obsahuje na způsob idejí podstatné tvary všech věcí, které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je proto možné jen poznáváním absolutní pravdy, k níž vede cesta poznáváním sebe sama, své vlastní duše (Božské jiskry v nás), tedy introspekcí. Ve spise O obci Boží rozvinul první křesťanskou filozofii dějin, které chápe jako zápas dobra a zla, obce Boží (křesťanské církve) a obce ďáblovy (pozemský stát). Tím, že do obce Boží zahrnul nejen křesťany, ale všechny lidi usilující o dobro, odůvodnil i přejímání odkazu antické vzdělanosti (zejména filozofie) křesťanstvím. Ve shodě s apoštolem Pavlem tvrdil, že člověk sám nemůže směřovat k dobru (dědičný hřích) a jen málo jedinců je vyvoleno k věčnému spasení (predestinace). Ve svém souhrnu přineslo Augustinovo učení neobyčejně efektivní a hluboko do středověku působící filozoficko-teologickou syntézu antické vzdělanosti a křesťanství.