Tomáš Akvinský, 1225 – 7. 3. 1274, italský teolog a filozof; člen dominikánského řádu, žák Alberta Velikého. Dovršil úsilí scholastiky o racionální osvojení víry prostřednictvím přijetí Aristotelovy filozofie. Filozofie zkoumající svět má sloužit víře; mezi věděním a vírou není rozpor; poznání víry se proto může rozvíjet v souvislosti s přirozeným poznáním. (Podává například pět důkazů existence Boha pomocí přirozeného poznání.) Některé teologické pravdy (stvoření, učení o Trojici, vtělení, dědičný hřích, vykoupení, zmrtvýchvstání) však stojí nad rozumovým poznáním. Svět má díky stvoření smysluplný hierarchický řád, ve kterém nad neživou stojí živá příroda, lidský svět je přechodem k nadpozemskému světu. Pravdivé poznání spočívá ve shodě řádu myšlení s řádem stvořeného světa. Ve sporu o univerzália (obecné pojmy) byl stoupenec umírněného realismu. Člověk může proniknout do podstaty věcí a poznat v nich univerzália tak, jak je Bůh myslel. Nesmrtelná duše je formou těla, tj. tím, co číní tělo živým. Bůh je cíl všech bytostí. Člověk se k Bohu přibližuje, když jedná podle přirozenosti, tj. rozumu. Stát, jehož nejlepší formou je monarchie, má hájit obecný zájem. K rozsáhlému dílu Tomáše Akvinského patří komentáře zejména k Aristotelovi a Písmu, filozofické a teologické spisy De ente et essentia (O jsoucnu a bytnosti), Summa de teologia (Teologická suma), spisy ke křesťanské dogmatice, apologetické dílo Summa contra gentiles (Suma proti pohanům), spisy k filozofii práva a státu. Též autor liturgických hymnů. 1277 některé myšlenky Tomáše Akvinského církví zavrženy, záhy se však jeho učení prosadilo. 1322 svatořečen. 1879 se tomismus stal oficiální naukou katolické církve a v podobě novotomismu působí dodnes.