Platón, 427 – 347, řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie. Působil v Athénách, výrazně ovlivněn Sókratem. Asi 387 př. n. l. založil athénskou filozofickou školu Akadémii (trvala do 529 n. l.). Při návštěvách Sicílie se pokusil realizovat představu filozofa-panovníka na dvoře syrakúského tyrana Dionýsia II. Mladšího, avšak jeho ambice ztroskotaly. – Vynikající stylista; užíval poetické obrazy, příměry a filozofické mýty. Všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) mají podobu fiktivních dialogů. Většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek. Měly být podnětem k vlastnímu filozofickému zamyšlení, nikoli systematickým vyjádřením Platónových názorů. Rané dialogy (například Lachés – o statečnosti, Gorgiás – o filozofii a rétorice) vznikaly pod přímým vlivem Sókratovým; Platón usiloval zejm. o přesné vymezení etických pojmů. Ve vrcholném období rozpracoval své učení o ideách (Faidón, Faidros, Parmenidés) a o společnosti (Ústava), pozdní práce tyto myšlenky doplňují a revidují (Zákony, Tímaios). Obecné pojmy existují jako ideje odděleně od smyslového světa a tvoří vlastní neměnnou říši. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Jednotlivé bytosti a věci smyslového světa získávají své bytí jakousi “účastí” na ideách. Duše je spojovacím článkem ideálního a smyslového světa; k poznání dochází tím, že se duše rozpomíná na ideje, na něž hleděla při své prenatální existenci (Faidros). – V Ústavě vytvořil projekt dokonalé obce, v níž spolupracují tři stavy: vládci-filozofové (reprezentují zájem celku; dominuje u nich duše rozumová, jejíž ctností je moudrost), strážci (chrání obec; dominuje u nich duše vznětlivá, jejíž ctností je statečnost) a výrobci (rozmnožují materiální statky; dominuje u nich duše žádostivá, jejíž ctností je uměřenost). – Nejvýznamnějším přímým žákem byl Aristotelés (jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice). V 3. století n. l. na Platónovo učení navázal novoplatónismus, ve středověku Augustinus a v renesanci Akademie florentská. Jeho učení dodnes poskytuje podněty k úvahám.